Ethos stoika a svoboda duchovního života

(v čem byla rozepře mezi svědectvím křesťanů a císařskými sankcemi; dědictví stoicismu a alternativy křesťanské spirituality; jednota života a myšlení)

Markova komunikace s křesťany

V té době, kdy sepisoval císař své Hovory, měl už jistě své vlastní zkušenosti s křesťanstvím či s křesťany, zdá se ale, že jejich učení, pokud s ním vůbec byl seznámen, či byl schopen bez předsudků o něm přemýšlet, nepochopil, a ani nebyl schopen ho tolerovat nebo k němu zaujmout trochu smiřlivější stanovisko. Vyplývá to hlavně z toho, co je nám známo z jeho činů při pronásledování křesťanů v jeho době.

Od roku 140, kdy byl poprvé konsulem společně se svým adoptivním otcem císařem Antoninem Piem, který mu rovněž udělil pravomoc tribuna, měl určitý podíl na vládě. Jistě tedy věděl, jaký byl vztah Říma a konkrétně ke křesťanům za Antonina Pia, který ještě vládl impériu do roku 161 s Markovou větší či menší účastí na vládnutí.

Pronásledování křesťanů v době Markova panování

I v době panování císaře Marka docházelo k pronásledování křesťanů. Obecně mezi lidem převažoval názor, že za morové rány, které tehdy opakovaně stíhaly impérium, mohou lidé, kteří se protiví bohům a ze všech nejvíce křesťané. Císař Marcus sám pak považoval křesťany za fanatiky a nařizoval je přísně trestat

Justin Filozof

V šedesátých létech druhého století docházelo k pronásledování křesťanů, které mělo všeobecnou podobu, nejvíc však probíhalo v přední Asii a Galii. Jednou jeho obětí v hlavním městě impéria se stal Justin Filozof se svými šesti žáky, a to zřejmě roku 167 po Kristu (po16). Ten koncem padesátých let druhého století napsal druhou apologii, ve které nabádal k toleranci. V ní se často odvolával na stoickou filozofii, právě tak jako jiní ranně křesťanští apologetikové. Křesťanští apologeti také poukazovali na to, že křesťané jsou pronásledováni udavači, kteří se chtějí zmocnit jejich majetku. Justin poukazoval na podobnost křesťanství a stoické filozofie. Justina údajně udal kynický filozof Crescens, který na Justina žárlil, protože na něho v učených disputacích nestačil. Proces proti Justinovi se konal roku 167. Zřejmě pravý je zápis z výslechu Justina prefektem města Říma Quintem Iuniem Rusticem. Ten, jak víme, byl rovněž stoikem, a dokonce mladého císaře sám filozofii vyučoval (Hovory I /7/). (Birley 278).

Výslech byl veden přímo Rustikem. Když byli zatčení křesťané předvedeni před něho, tento se Justina zeptal, zda věří v bohy a zda je poslušen císaře. Ten odpověděl v tom smyslu, že věřit na příkazy Spasitele není ani nečestné ani hodno obžaloby. Dál se Rusticus zeptal, ke kterému učení se Justin hlásí a dostal odpověď, že obžalovaný se seznámil s mnoha učeními, ale stal se křesťanem, i když se to jinověrcům nelíbí. Prefekt, jako by Justina litoval nebo se snad chtěl mít potvrzeno, co od Justina slyšel, na to reagoval poznámkou, že tedy křesťanství je vírou, kterou tento vyznává a nazval ho nešťastníkem.. Justin to potvrdil slovy, že on věří ve správnou víru. Pak se prefekt zeptal, co je to za víru a Justin řekl, že věří v boha křesťanů, který je stvořitelem všeho a v Krista, božího syna, který podle proroků přišel, aby spasil lidstvo a omlouval se za svou nedokonalou možnost to vše vysvětlit. Prefekt položil další otázku, zajímalo ho, kde se on a jeho souvěrci scházejí. Justin, určitě ve snaze, aby neprozradil víc, než by musel, mu sdělil, že se nescházejí na stejném místě, že křesťanský bůh se neváže na jedno místo, že věřící ho velebí a modlí se k němu všude. Prefekta zřejmě tato odpověď neuspokojila a znova se zeptal, kde se tedy schází on, a jeho žáci. Justin odpověděl, že bydlí v podkroví u jistého Martina v blízkosti Timotinových lázní, a že žádné jiné shromaždiště neexistuje a on, kdo jej navštívil a chtěl, toho s učením Krista seznámil.

To už prefektovi stačilo a dodal, že podle toho, co slyšel, je tedy Justin křesťan. Justin potvrdil, že je křesťanem. Tím skončila prvá část Justinova výslechu Justin vyslechl ostatních pět předvedených, kteří všichni se přiznali k tomu, že jsou křesťané.

Pak se prefekt opět obrátil na Justina, nazval ho vzdělancem a zeptal se ho, jestli je mu jasné, že v důsledku přiznání se ke křesťanské víře bude zbičován a sťat a zdali věří, že se po smrti dostane do nebe. Justin to potvrdil slovy, že bude spasen, bude-li to nucen podstoupit, že boží milost zůstává u každého, kdo tak žije, až do skonání světa. Rustika dále zajímalo, zda věří, že se po smrti dostane do nebe a domnívá se, že bude odměněn. Justin to potvrdil slovy, že nejen se to domnívá, ale je o tom pevně přesvědčen. Po tomto Justinově prohlášení vyzval vyslýchající předvedené, aby společně obětovali bohům. Justin na toto vybídnutí reagoval výrokem, že žádný rozumný muž se nevzdá své víry pro bezbožnost. Rusticus upozornil na to , že jestliže ho neuposlechnou, budou přísně potrestáni. Justin řekl, že prosí skrze Krista o potrestání, aby tak mohli být spaseni, neboť to jim přinese záchranu a svobodu před soudnou stolicí Boží. Ostatní předvedení řekli Rustikovi, že nepřinesou pohanským bohům žádné oběti, neboť jsou křesťané. Rusticus pak vynesl rozsudek, že podle zákona budou tedy zbičováni a pak popraveni, když odmítají obětovat bohům a podrobit se císaři. Všichni předvedení křesťané pak šli odhodlaně na popraviště.

Výslech byl zřejmě veden podle určité zavedené struktury. Nejprve se vyslýchající zeptal, zda vyslýchaný je křesťan. Pak byl vyslýchaný vyzván, aby obšírněji promluvil o své víře. Během své řeči byl přerušen a dotázán, kde se scházejí křesťané. (Řím neměl rád, dnes bychom řekli, státem neorganizované spolčování, které mohlo vést ke vzpourám.) Dál chtěl Rusticus vědět, možná jen ze zvědavosti, zda všichni zatčení věří v posmrtný život a zda věří v existence nebe. Nakonec Rusticus předestřel trest, vyzval je k oběti bohům a když ani to nepomohlo, vynesl rozsudek smrti. (popis výslechu Birley 278 až 280)

Je známo, že jediní křesťané měli privilegium, že mohli být omilostněni, jestliže odvolali své přiznání, že jsou křesťané a projevili lítost. Toto právo neměli žádní jiní političtí provinilci. Ovšem odepření obětovat bohům byl smrtelný zločin, z kterého nebylo úniku. „Člověk se ptá, co si tehdy a později vážený Rusticus myslel. Člověk se ptá, co si myslel dobrosrdečný císař. Snad právě v ten čas, kdy byl Justin odsouzen, začal si vytvářet svůj názor, který vyjadřuje ve svých Hovorech…“(Birley, 281, vl. Překlad z němčiny).

Pouze jedenkrát jsou v Markových Hovorech jmenovitě vzpomenuti křesťané. Cituji: „Jaká je to asi duše, která je odhodlána, i když se má třebas ihned od těla odloučit a pak buď zhasnout, nebo se rozptýlit, nebo dále trvat! Ale tato odhodlanost má vycházet z vlastního rozhodnutí, a nikoliv z čiré umíněnosti jako u křesťanů: má být uvážená a důstojná, a aby také jiné přesvědčovala, neokázalá.“ (XI /3/)

Slovo umíněnost ukazuje na to, že Marcus věřil v připravenost křesťanů podstoupit mučednickou smrt. Tato umíněnost ale dle něho nepramenila ze svobodné vůle jednotlivců, nýbrž ze smýšlení, které jim mělo být naočkováno, takže se smrti většinou takřka nebáli. (Birley, 281, 282; Německý překlad uvádí slovo r Trotz – vzdor, vzdorovitost, vzpurnost, umíněnost a latinské mera obstinatio – pravá, čirá, plná, čistá, neomezená, pouhá pevnost, neústupnost, nepovolnost, umíněnost, tvrdošíjnost. Autor řecký název neuvádí) Podobný názor projevil Epiktétos, který o křesťanech pravil, že byli ze zvyku nebojácní (B. 282).

Pronásledování v Galii

O deset let později se musel Marcus Aurelius znovu zabývat s vlnou nenávisti proti křesťanům, tentokrát v Galii v Lugdunu, v dnešním Lyonu(po17). Došlo tam k pogromu na tamější křesťany, spojeném s zabíjením, lynčováním a drancováním křesťanského majetku, na což reagovali místní úředníci procesem s křesťany, snad ve snaze zastavit chaos a anarchii, jejich zatýkáním, vyslýcháním a mučením.. Následkům mučení podlehlo mnoho uvězněných, někteří křesťané však ze strachu odpadli od víry. Velmi podrobně popisuje mučednictví v Galii caesarejský biskup Eusebius(po18)

V době nejvyššího ohrožení říše barbary císař Marcus zařazoval do armády i gladiátory. To mělo za následek, že po nich stoupla poptávka a lanisté, majitelé gladiátorských škol podstatně zvedli jejich ceny, tím se samozřejmě hodně prodražilo konání veřejných her. Tyto hry byly odedávna nedílnou součástí římského způsobu života, jeho kultury a politiky, každé trochu větší město mělo svůj anfiteátr, kde se konala představení hlavně pro zábavu lidu ve smyslu známého latinského rčení „panem et circenses“ a lid jejich pořádání vyžadoval a hodnotil pořadatele podle okázalosti her. Každý politik, tedy i císař se jimi snažil získat náklonnost lidu. O císaři Markovi bylo známo, že gladiátorské nemá příliš v oblibě, (životopisec, najít stránku, kde je uvedeno, že dokonce při nich se věnoval jiné činnosti). Buď je považoval za nudné, nebo neměl ze zásady rád podívanou na krutost a prolévání krve, ať lidské či zvířecí.

Během roku 177 podal císař Marcus návrh zákona týkajícího se gladiátorských her. Ve smyslu tohoto zákona Marcus dovolil, aby v galských provinciích byli ke smrti odsouzení provinilci použiti jako gladiátoři, a aby prokurátor tyto odsouzené vydával, a to za úplatu šesti zlatých za osobu. Tento zákon či spíše zvláštní povolení bylo vydáno se zřetelem ke shora uvedené krizi v masovém zábavním průmyslu a snad i se zřetelem k určitým starodávným kulturním rituálům Galů, ke kterým patřily při významných událostech lidské oběti, tzv. trinqui. V uvedeném roce se měly v Lugdunu pořádat v létě okázalé hry u příležitosti oslav k poctě Romy a Augusta se začátkem 1. srpna. Úlohou nově zvoleného velekněze, voleného každoročně ze členů zemského sněmu tří galských provincií, bylo uspořádat tyto hry na své náklady, což mohlo znamenat finanční zruinování dotyčného a Markovo povolení či senátní usnesení znamenalo pro něj značnou finanční úlevu. Galský velekněz byl šťasten a a slavnostně prohlásil, že v tom případě rád vykoná povinnost uspořádat hry (Birley 364). Platnost tohoto opatření je dokonce potvrzena ze dvou nápisů, z nichž jeden dokonce popisuje jeho vděčné přijetí v Galii.(Birley tamtéž, jeden v Malé Asii a druhý v Hispánii)

Toto opatření mělo neblahé důsledky pro křesťanskou obec v Galii. Nyní se nabízela možnost použít pro hry v amfiteátru křesťany, i když asi ne jako gladiátory, protože křesťané odmítali v amfiteátru bojovat, ale jako potravu pro divou zvěř. Stačilo totiž pouhé udání, že někdo je křesťan a veřejné přiznání se ke křesťanství a odmítnutí odvolat toto přiznání platilo za hrdelní zločin.

Eusebius podrobně popsal situaci a násilnosti, ke kterým došlo v té době, jak on říká v sedmnáctém roku panování císaře Antonina Vera. Dle něho byly umučeny desetitisíce křesťanů v různých částech impéria. V Lugdunu. došlo k pogromu na křesťany. Rozlícený dav sehnal křesťany dohromady , tribun městské policejní kohorty je shromáždil na městském fóru, tam byli obžalováni, a když se přiznali ke křesťanství, byli uvrženi do vězení, kde měli setrvat do příjezdu místodržícího, který byl v té době mimo město a měl jako jediný právo soudit provinilce. Po příjezdu místodržícího se jeden, zřejmě dost významný občan města, křesťan Vettius Apagathus pokusil zastat svých uvězněných spolubratří ve víře, ale byl umlčen a po přiznání místodržícímu, že je sám křesťanem, byl rovněž vzat do vazby. Místodržící nařídil vznést obžaloby proti všem křesťanům. Dokonce povolil, aby pohanští otroci, které někteří křesťané vlastnili, mohli proti nim vypovídat a křivě je obviňovat z kanibalství a krvesmilství.Tím se ještě zvýšila nenávist davu ke křesťanům, což mělo za následek, že byli velmi brutálně mučeni. Někteří zemřeli ještě před započetím slavností, mezi nimi více než devadesátiletý biskup Pothinus, který nevydržel útrapy věznění a výslechů. Pak začaly popravy v aréně. Mnozí odsouzení byli předhozeni divé zvěři pro potěšení davu a příslušníků galského zemského sněmu v den zahájení slavností, jako náhrada za souboje gladiátorů. Jedna z křesťanek jménem Blandina byla zavěšena na kůl, když se jí však bestie nedotkly, byla z kůlu sňata, aby se mohla být později znovu použita jako oběť pro zvěř. Jeden z křesťanů Attalus byl z arény odveden zpět do vězení, když místodržící zjistil, že je římským občanem. Místodržící totiž požádal císaře o vyjádření, jak má naložit s křesťany, kteří jsou římskými občany a císař odpověděl v podstatě ve smyslu Trajánova reskriptu, že ti, kteří se vzdají své víry, mají být propuštěni, neoblomní křesťané, kteří jsou římskými občany, mají být popraveni mečem a ostatní mají být předhozeni divé zvěři. Navzdory tomu nakonec římký občan Attalus byl na přání lidu také předhozen v aréně divé zvěři a nakonec upálen. Nakonec byla obětována Blandina a sotva patnáctiletý mladík jménem Pontinus, kteří byli oba denně přiváděni do arény a museli se dívat na mučení svých souvěrců. Zvěří roztrhaná těla obětí byla po skončení slavností spálená a popel byl hozen do řeky Rhôny; nebylo dovoleno je řádně pohřbít.

V Galii se podobné pronásledování neopakovalo. Možná byla uspokojena krvežíznivost davu, možná se mnozí zhrozili nad tím co se přihodilo. Úřady, které nebyly pravděpodobně schopny zastavit běsnění lůzy, se po opadnutí vášní mohly postarat, aby k něčemu podobnému už napříště nedošlo. (Birley 365 – 367)

My se dnes můžeme jenom dohadovat, co vedlo císaře tak ušlechtilého smýšlení, které mu bylo všeobecně přisuzováno jak pohanskými, tak i křesťanskými autory, že pronásledoval křesťany. Je jisté, že Marcus sám nebyl nikdy strůjcem cílevědomého tažení proti křesťanům, ani k němu nenabádal, ani nedal podnět k popsanému pronásledování v Galii. Ostatně není zřejmá žádná souvislost mezi uvedeným zvláštním povolením a následným pogromem v Lugdunu. Lůza zřejmě jen využila situace, které dané opatření nabízelo. Podezřelá je radostná děkovná odezva kněze a nepřítomnost místodržícího těsně před zahájení slavností a jeho následná přísnost vůči křesťanům, což by mohlo ukazovat na jejich možný podíl na náhlém výbuchu nenávisti ze zištných důvodů, nebo z obavy, že oslavy v Lugdunu nebudou dost důstojné.. Nebylo asi až tak těžké poštvat dav proti křesťanům v době epidemie moru a nekonečných válek, protože podle tehdejších představ lehce mohli být obviněni z těchto pohrom křesťané jako strůjci zla a bezbožníci, kteří navíc považovali pohromy za předzvěst blízkého a očekávaného konce světa. A zla a bezbožníků se bylo možno zbavit pouze odstraněním viníků. V každém případě nebylo jistě těžké najít nějakého obětního beránka, když doba byla zlá, a křesťané se k tomu přímo nabízeli svou výlučností jako židovská sekta, o které se navíc říkalo, že její příslušníci žijí neřestným životem, vzdalují se občanským povinnostem a odmítají obětovat bohům (Okál, srov.27 a 28).

Je zvláštní, že Eusebius říká, že to všechno se přihodilo v sedmnáctém roce panování císaře Lucia Vera. Dokonce druhá kapitola jeho díla je nazvaná Mučedníci v Gallii za vlády Vera a způsob jejich smrti. Jak je všeobecně přijímáno, Lucius Aurelius Verus se v roce 160 stal Markovým spoluvladařem, ale zemřel už v roce 169, tedy v devátém roce panování obou. Buď si Eusebius, který na jiném místě císaře Marka chválí, když ho v souvislosti s tzv. „Zázračným deštěm“, nazývá osvícenským císařem, oba spletl, nebo nebyl schopen pochopit, že by tak rozumný a humánně založený člověk mohl být jakkoli účasten na krutostech, které se na křesťanech páchaly (Eusebius Pamphilli Kniha V. kapitola 7 str. 90). Že by záměrně přisoudil všechno, co se odehrálo, Markovu spoluvladaři, to snad Eusebius neučinil.

Zázračný déšť

V první fázi Markomanských válek, tj. zhruba v létech 166 až 172 se římské provincie v Podunají musely bránit nájezdům Markomanů, Kvádů a jiných barbarských kmenů, kdy se nakonec s velikým úsilím podařilo zahnat barbary zpět za hraniční řeku Dunaj. Bylo však jasné, že to k  zajištění bezpečnosti provincií nestačí, a proto bylo rozhodnuto zaútočit na barbary na jejich vlastní území. Císař v čele svých vojsk vytáhl roku 172 z Carnunta a postupoval s ním údolím řeky Moravy do nitra Kvádského území (Dob. 204). Výprava proti Kvádům byla vcelku úspěšná a taktéž alespoň zčásti tažení proti jejich spojencům Markomanům. Císař se zprvu domníval, že se mu podařilo tyto germánské kmeny zpacifikovat, protože však hlavně Kvádové neplnili smluvní závazky, které vyplývaly z mírových podmínek, rozhodl se proti nim zahájit nové tažení (Dob 205)..

Římské jednotky vyrazily roku 173 tentokrát nikoli z vojenského tábora v Carnuntu, ale z tábora v Brigetiu (dnešní Ó-Szöny v Maďarsku proti ústí Váhu), nebo ze Salvy (u dnešního Ostřihomu), a táhly zřejmě údolím Hronu směrem na sever.. Kvádům se podařilo obklíčit postupující římské vojsko v době velkých letních veder odříznout je od přístupu k vodě. I když byli barbaři v převaze, neodvážili se proti římským legionářům zaútočit a čekali, až se tito vzdají. V této kritické situaci došlo k neočekávané záchraně římského vojska prostřednictvím nenadálého deště, který měl za následek porážku Kvádů. Že se tato událost vskutku stala, potvrzují jak pohanští, tak křesťanští pisatelé. Je např. stručně zmíněna u Capitolina Vita Marci XXIV. „ Svou modlitbou docílil toho, že z nebe uhodil blesk na obléhající nepřátele, a svým vojákům, týraným žízní, vyprosil déšť.“ (To jako císařova zásluha, PORTRÉTY SVĚTOVLÁDCŮ I Životopis Filozofa Marka Antonina 24/ (4)).

Obšírněji o ní píše např. Dion Cassius, LXXI, 8-10, III. 299 nn Boiss (převzato z Dobiáše str. 208 v poznámce 114) „ Taky proti tomu národu, který se nazývá Kvádové, musel vést velkou válku, a podařilo se mu dosáhnout neočekávaného vítězství, či spíše vítězství mu bylo darováno ve spojení s bohy. Neboť když Římané v průběhu bitvy se dostali do nesnází, zachránilo je božstvo nanejvýš podivuhodným způsobem. Kvádové je totiž obklíčili na jednom pro ně výhodném místě, a tak srazili Římané štíty těsně k sobě a bojovali statečně. Barbaři se zdržovali boje, neboť očekávali, že jim bude snadné přemoct vedrem a žízní vysílené Římany. Sevřeli je v obklíčení a zatarasili všechny východy, tak, aby si Římané nemohli odnikud obstarat vodu. Neboť je sami počtem zdaleka převyšovali. Římané se ocitli proto ve velké tísni kvůli svému vyčerpání, svým zraněním a kvůli žízni; nebyli schopni ani pokračovat v boji ani se stáhnout zpět, nýbrž zůstali stát bezmocně v uzavřeném šiku v horoucím slunečním vedru. Tu se náhle přihnalo mnoho mraků a přehnala se přes ně mohutná průtrž mračen - ne bez božího přičinění. Vypráví se totiž, že egyptský mág Anuphis, který patřil k Markovu doprovodu, přivolal kouzly bohy a především Herma Aëria << Herma, boha ovzduší >> a tak přivodil déšť … Když se teď déšť lil proudem, obrátili nejdříve všichni své tváře vzhůru k obloze a zachytávali ústy déšť, někteří nastavovali své štíty a přilby a sami pili hltavě a dávali také pít svým koním. Když na ně nepřátelé narazili, pili a bojovali současně. Někteří, kteří už byli zraněni, polykali s vodou dokonce i krev, která tekla do jejich přileb. A většina byla pitím tak zaměstnána, že by jim nepřátelský útok se stal zhoubným, kdyby nenastalo prudké krupobití a několik blesků se nesneslo na nepřátele …“

Z Křesťanských pisatelů se o této události zmiňuje např. Eusebius Pamphilli. ( Kniha V. kapitola 7 str. 90) Píše:„O jeho bratru císaři Marku Aureliovi se vypráví, že se octnul ve velké tísni, když měl bojovat s Germány a Sarmaty, poněvadž vojsko trpělo žízní. Vojáci tak zvané maltské legie, když se chystali k boji, podle své víry poklekli a modlili se k Bohu. Tak činíme i my, když se modlíme. Nepříteli to připadalo zvláštní. Brzy na to se však událo ještě něco zvláštního, jak se vypráví. Strhla se totiž bouře, blesky šlehaly. Nepřítel se dal na záhubný útěk. Déšť žízní úplně zničené vojáky znovu osvěžil, právě když se modlili.O této události píší i nekřesťanští historici, když psali o tehdejších událostech. I naši to zaznamenali. Pohanští spisovatelé cizí našemu náboženství psali sice o zázraku, ale nepřiznávali, že to Bůh učinil na prosby našich. Naši dějepisci naproti tomu z radosti nad pravdou nás o tom zpravili sice prostým, ale čestným způsobem. K nim patří i Apollinaris. Říká, že od té doby nazval císař legii, na jejíž modlitby se ten zázrak udál, příhodným jménem „blesková – fulminea“.

Jako hodnověrného svědka bych mohl uvést Tertulliana, který ve své latinsky psané dříve námi zmíněné Apologii adresované římskému senátu to jasně dokazuje. Píše v ní, že ještě v jeho době existovaly listy osvícenského císaře Marka, ve kterých dosvědčuje, že jeho vojsko v Germánii pro nedostatek vody bylo na pokraji záhuby a že bylo zachráněno modlitbou křesťanů. Tertullian vypráví, že tento císař pohrozil každému smrtí, kdo by se pokoušel nás obviňovat. K tomu připojuje zmíněný Tertullianus ještě toto: „Co je to za zákony, které proti nám vydávali bezbožní, nespravedliví a krutí lidé, které Trajan částečně zrušil, když zakázal vyhledávat křesťany, které ani Vespasianus, ač porazil Židy, ani Pius ani Verus ani Hadrian, ač o všem podrobně věděl, je nepotvrdily?“ To nechť každý posoudí sám. My však chceme pokračovat ve vyprávění.“ Tolik Eusebius.

Tato událost se mohla dobře stát v létě v měsíci srpnu, kdy panují na jižní Moravě a Slovensku velká vedra, která se střídají s bouřkami s dešti a krupobitím.    (poznámka má)

Křesťanští pisatelé připisují tento čin modlitbám křesťanů, kteří sloužili v armádě, pohanští pisatelé pohanským bohům, vypadá to, jakoby císař tento spor rozhodl tak, že on svými modlitbami za pomoci bohů tak sám učinil. Křesťané tvrdí, že si déšť vyprosila svými modlitbami kappadocká 12. legie zvaná Fulminata, v níž bylo mnoho křesťanů (srov Birley 318).

Velitelem Římanů byl podle jedněch zpráv Pertinax (Birley 319), podle jiných sám císař (Birley 320)

Brzy vznikla legenda, že jako účinek následku tohoto zázraku císař zastavil perzekuci křesťanů, což se nezdá být pravda, poněvadž pronásledování křesťanů v Galii proběhlo roku 177.