JEŽÍŠ A MÝTUS O KRISTU

 1. Fakta, porozumění, metoda

Nábož. filosofie stojí ve službách náboženství, oproti tomu filosofie náboženství si zachovává odstup a chápe náb. jako jev lidských dějin a kultury. Autor pracuje historicko-kritickou metodou, z pohledu religionistiky.

Existuje rozdíl mezi Ježíšem jako historickou postavou a Kristem jak ho chápe křesťanství. Ježíš z Nazareta do křesťanské víry nepatří, neboť není zakladatelem křesťanské víry ani církve, ale spíš předpokladem jejího vzniku. Ježíš byl Žid. Teprve po jeho ukřižování se postupně rodila podoba próto-křesťanství, které hlásalo, že Ježíš je Bohem vyvýšen a příchod božího království, který za svého života hlásal, sám nastolí. Tato transformace spočívala v tom, že místo příchodu nového božího království na zem byla zvěstována především spása skrze Kristovo ukřižování a vzkříšení a pohled se obrátil k nebesům. Očekávání příchodu božího království se posunulo z doby Ježíšova života do bezprostřední budoucnosti a naděje s ním spojená se upnula na osobu Ježíše. Vzniká naděje, že Ježíš (zprvu chápaný jako člověk-prorok) Bohem pověřený království boží zvěstovat znovu přijde a království boží sám nastolí.

Mýtus a dějiny

Mýtem je, že Ježíš byl vzkříšen, že vstoupil na nebesa, že jeho poprava byla obětí božího syna za hříchy světa, mýtem je eschatologie, mýtem je výpověď o věčném životě. Mýtus zde stojí ve službě objektivizace určitého osobního prožitku. Mluva Bible je mytická. Mýtus nerozlišuje mezi hist. faktem a jeho významy (na rozdíl od historicko-kritické metody), mýtus skrze vyprávění sděluje významy. Historicko-kritická metoda nepovažuje mýty za zdroj faktů, čímž se dostává do konfliktu s křesť. věroukou. Historicko-kritická metoda sleduje historii bez nadpřirozených zásahů.

Pojem evangelium znamená radostné poselství, zvěst a je užíváno ve trojím významu.

1. jako označení Ježíšova kázání, že se přiblížilo boží království

2. jako označení zvěsti prvních křesťanů, že Ježíš je Kristus, spasitel

3. jako označení spisu

Vznik náboženství je možno chápat teologicky, kdy jeho vznik je vykládán na základě setkání se se zjevením, skutečností jiného řádu přesahujícím tento svět či psychologicky, kdy vznik náboženství je chápán jako povstalý v myslích určitých jedinců, kteří tak reagovali na prožitky týkající se vlastní existence.

Hypotéza vzniku křesťanství – hypotéza maranata, erchómenos

Křesťanství vzniká v myslích Ježíšových přívrženců jako následek frustrace a zároveň vizionářsky rozjitřené euforie po Ježíšově ukřižování, zvoláním maranata – náš Pane, přijď. Kniha je zaměřena na otázku co se stalo v krátké době po ukřižování Ježíše a úprku jeho přívrženců do Galileje, do chvíle, kdy se tito přívrženci vrátili do Jeruzaléma a začali hlásat, že ten, který byl ukřižován se vrátí a království boží sám nastolí. Tyto první myšlenky pak hlásali v okruhu židovsko-křesťanské obce v Jeruzalémě (kde však s největší pravděpodobností Ježíše stále chápali jako člověka). Myšlenka Ježíše jako syna božího vzniká o něco později v židovsko-křesťanské christologii. Štěpán šířil tyto myšlenky i mimo jeruzalémskou obec, za což zaplatil mučednickou smrtí. Štěpánovi následníci je pak šířili dál, připojil se i Pavel (průkopník misie mezi pohany), který formulaci víry výrazně posunul zvěstí: „že Kristus zemřel za naše hříchy…byl vzkříšen…zjevil se.“

Erchómenos je rétorická figura- titul v próto-christologii označující Ježíše. Tento pojem znamená ten přicházející a zahrnuje v sobě odkaz na židovského boha - Jahve. Ten je chápan jako ten který přichází, stává se událostí. V Bibli je Ježíšova řeč často uvedena spojením přichází a říká - což v podstatě znamená, že je od Boha poslán, aby něco sdělil, je ve svých myšlenkách zajedno s Bohem (nikoli, že Ježíš je totožný s Bohem). Myšlenka, že prorok přichází od Boha není v židovství spojena s nadpřirozeným původem, ale vyjadřuje myšlenkovou jednotu s Bohem. Figura erchómenos však došla různých transformací, až po ty, jež jí interpretují jako z nebe, dolů sestupující.

Tato figura přicházejícího - erchómenos je známa i ve starších kultech, kde je spojena s vegetačním cyklem (podzim-odchod, jaro-příchod božstva). Tato interreligiózně sdílená kategorie (i přes její různé uchopení) se stala transportérem, který pomohl myšlenku Ježíšových přívrženců (vyjádřenou zvoláním maranata) přenést z Palestiny do dalšího světa.

Časová osa

Autor sleduje vrstvu v níž se pohybují určité spisy, evangelia, epištoly a zároveň se snaží nalézt v nich nižší-straší vrstvu ústní (popř. písemné) tradice – v okruhu kolem Štěpána, prvních společenství v Jeruzalémě.

Nejstarší spisy v NZ jsou Pavlovy epištoly, napsány v rozmezí let 52-57. Evangelia vznikla nejdříve 30 let po Ježíšově ukřižování, v pořadí Marek, Matouš, Lukáš, Jan, v rozpětí let 60-100.

2. Historický Ježíš, v evangeliích překrytý vírou v Krista

Zda vůbec žil?

V evangeliích najdeme paralely s řeckým bájeslovím načež upozornil W. Bousset. Prameny - v 2 st.Celsus napsal dnes nedochovaný spis Proti křesťanům (Aléthos logos), kde poukazuje na Ježíšovo mrtvé tělo. Dále pak Tacitus (2 st.)v Análech odkazuje na Ježíšovu popravu v Judei. Nejvýznamněji pak Josephus Flavius- dějepisec na římském dvoře- v dílech Židovská válka, Starožitnosti. Dokladem Ježíšovi historicity jsou i evangelia.

Prameny a jejich povaha

Nejvýznamnějším pramenem jsou první tři – synoptická¹- evangelia: Matouš, Marek, Lukáš. Jiné spisy NZ nepřinášejí žádné zprávy o Ježíšovi, výjimkou je Janovo evangelium, to zachycuje již poměrně pokročilou fázi křesťanské christologie. Dnes je za nejstarší považováno evangelium podle Marka, předpokládá se však že je v NZ textech využito i jiného pramene Ježíšových výroků tzv. Quelle (Q). existuje také hypotéza, že dochované verzi Markova evangelia předcházela starší verze tzv. Ur-Marek. Neví vyloučeno, že pašijní příběh (Ježíšovo utrpení, smrti a vzkříšení)vznikly dříve před vznikem celku evangelia jako liter. žánru.

Problém pramenů:evangelia nejsou kronikářské záznamy, záměrem nebylo hist. zachytit Ježíše ale zvěstovat ho jako Krista. Těžko tedy odlišit původní Ježíšův výrok od jeho parafrází v evangeliích. Existuje několik tezí ohledně autorů evangelií: M. Hengel tvrdí, že je psali konkrétní lidé, kteří Ježíše znali a měli na něj vzpomínky. Na druhou stranu Bultamnn klade důraz na to, že tato vyprávění je formováno vírou svých vypravěčů. Autor sám mluví o interakci mezi konkrétní osobou, kt. formulovala urč. výpověď, tradici a prostředím, společenstvím, kt. bylo pro danou osobu určující, inspirující a dále tradici sdílelo a rozvíjelo.

Jednotlivá evangelia jsou odlišná teologickou koncepcí.

1. MAREK

Markovu teologii chápeme jako teologii víry uchopené jako paradox. Víra je chápána jako boží kvalita na kterou člověk sám nemá. Ježíš je zde již chápán jako syn boží (nikoli již syn člověka), který zemřel za naše hříchy a byl vzkříšen a reprezentuje zde tedy svého Otce. Jedná se již o 2. fázi křesť. víry, která vznikla v židovsko-křesťanském helénistickém prostředí.² Původní představa 1. fáze, že Ježíš, syn člověka, prohlašující v duchu židovské apokalyptiky, že mesiáš brzy přijde se ve 2. fázi mění ve víru, že mesiáš je Kristus, který přišel jako syn boží a mesiášský čin vykonal na kříži a byl vzkříšen. V tomto evangeliu mít víru boží znamená mít víru v době, kdy není čas víry.

Markovo evangelium má otevřený konec. U původního Marka se Ježíš neobjevuje jako vzkříšený, platí, že čím pozdější evangelista, tím častější líčení setkání se vzkříšeným. Do své teologie vkládá Marek bloky starší tradice o Ježíši – především o zázracích (což jsou zřejmě pozůstatky lidového vyprávění). Markova tradice je později někt. proudy křesťanství (ariány, adoptiniány) chápána ve smyslu aditivní teologie- tzn. Ježíš jako syn člověka, kterého si Bůh oblíbil a přijal ho za syna. Marek pravděpodobně nezná mýtus o božském zplození Ježíše, nesděluje nic o jeho narození, toto evangelium začíná ve chvíli Ježíšova křtu Janem Křtitelem. Některé odkazy odkazují na to, že tento spis byl dokončen až po zničení jeruzalémského chrámu v roce 70 Římany, v době židovské války. Vzniká tedy mezi lety 60-70.

Z Markova evangelia je patrné, že autorem je křesťan, který svůj spis adresuje helénistickému prostředí (Marek se však pohyboval i Alexandrii a v Egyptě napsal ještě jedno tajné evangelium). Otázkou zůstává spojení muže tohoto jména s Markem, s nímž se Pavel rozešel na své misii- Janem Markem (Janem).

2. MATOUŠ

Matoušovo evangelium je orientováno na židovsko-křesťanské prostředí, podobné původní obci v Jeruzalémě, zejména v období, kdy jeho vedení po Petrovi převzal Ježíšův bratr Jakub (Spravedlivý). Je to okruh, který odmítá Pavlovo pojetí víry. Pavlovo pojetí nevyhlašuje žádné mravní kodexy, jeho etika je vázána na konkrétní situaci bez vazby na moralizující předpisy a pravidla. Víra je chápána jako existence ve svobodě, nikoli soustava ustanovení. Pavlova interpretace evangelia, jeho misijní činnost mezi pohany, otázka závaznosti židovských předpisů pro křesťany z pohanů byla předmětem několikerého jednání v Jeruzalémě, jedná se o tzv. apoštolský sněm, kt. se konal cca v letech 48/49. Kolem r. 50 tedy existoval spor mezi židovsko-křesťanskou linií reprezentovanou obcí v Jeruzalémě a Pavlovou teologií. (Tento spor je prodloužením předchozích neshod, kdy Štěpán hlásající křesťanství mezi pohany byl za toto ukamenován). Výše zmíněný konflikt časem odezněl a do helénistického prostředí se rozšířila teologie, která kladla důraz na jiné prvky a byla kompromisem mezi oběma póly. Jednalo se o teologii Lukášovu, teologii Janova evangelia. Matoušovo evangelium je psané řecky, původně se mělo jednat o aramejský text, který byl později přeložen do řečtiny a zřejmý je zejména jeho důraz na morálku. Moralizující tendence v křesťanství nikdy úplně nezmizela, viz tradice donatistů (severní Afrika), montanistů (Frýgie), podobně také puritanisté či jednota bratrská. Pro tyto skupiny je typické spojení přísné morálky s chiliastickým očekáváním (např. u Husitů). Tato linie orientovaná na morálku má své kořeny právě v Matoušově evangeliu.

Matouš jako jediný upozorňuje ve svém evangelium na význam Petra, zdůrazňuje instituční pojetí církve, morálku.

Matoušovo evangelium je nejvíce prostoupeno citáty z Hebrejské Bible. Jde mu především o plnění zákona, o skutky. Spása se děje skrze život v poslušnosti tomu co Bůh přikázal, Ježíš ustanovil. V jeho opjetí je Ježíš nejvíce židovský Ježíš, mesiáš Izraele. Ježíš je přísný (až na podobenství o dělnících na vinici, kde autor následuje starší koncepci ačkoli nezapadá do jeho teologie, ale hodila by se spíš k Lukášovi.), rozhněvaný, peklem hrozící. Toto evangelium vzniká kolem r. 70.

3. LUKÁŠ

Lukášův Ježíš je Ježíš odpouštějící, milosrdný. Milosrdenství je pochopeno jako prodloužená příležitost, neboť tak se Lukáš vyrovnává se skutečností, že tolik očekávaný Kristův příchod ještě nenastal. Evangelium má dva svitky,samotné evangelium a Skutky apoštolů. Evangelium nekončí smrtí a vzkříšením, ale pokračuje. Lukáš přistupuje ke svému dílu historicky, tzn. snaží se vyprávět jednotlivé příběhy. Tyto příběhy jsou sepsáním starší tradice Ježíšových následovníků, kteří ho osobně znali a jeho příběh-ústně- předali dál k lidem, kteří je zapsali. Lukáš tyto příběhy koriguje, jinak koncipuje sled událostí. A to zřejmě na základě nového pramene, který ti kt. psali před ním neměli.Tak lze vysvětlit specifické oddíly (Lukášovy Sonderguty), kt. obsahují právě teologii milostivého, laskavého a odpouštějícího Ježíše. Existují 2 verze: 1. říká, že když Lukáš doprovázel apoštoly na jejich misijní cestě byl požádán aby psal palubní deník na lodi. Tento deník měl být později rozšířen na spis skutky apoštolů a doplněn o evangelium jako první díl. 2. verze tvrdí, že deník byl podkladem pro pozdější napsání Skutků apoštolů i evangelia. Evangelium Lukášovo vzniká kolem r. 80.

Skutečnost, že pozdější evangelista překrývá spisem toho předchozího se dá vykládat jako nesouhlas s teologickou koncepcí předchůdců. Nový zákon vzniká jako snaha vymezit křesťanskou autenticitu vůči náboženskému synkretismu (zejména gnosí), přesto nedošlo k žádné myšlenkové unifikaci křesťanství.

4. JAN

Janovo evangelium vykazuje pozdější teolog. rámec, ovlivněný helénistickou, gnostickou myšlenkovou strukturou (vzniká pravděpodobně až kolem roku 100).Sporná je otázka Janova pobytu v Efezu, kam měl přivést Ježíšovu matku Marii. Jan, stejně jako Petr byli prostí rybáři od Genezaretského jezera („galilejského moře“)- mluvili lidovou aramejštinou, jejich pohyb ve svět. metropolích je sporný vzhledem k tomu, že zde se nelze obejít bez řečtiny, popř. latiny. Přesto některé prameny dokládají, že kolem r. 86-88 Ježíšův učedník Jan v Efezu či Smyrně pobýval. Je však možné, že došlo k záměně apoštola Jana s presbyterem Janem, údajně autorem 2., 3. epištoly Janovy.

Autorem Janova evangelia je pozdější křesť. vzdělanec, znalý judaismu i helénistické tradice, který se mohl osobně setkat s apoštolem Janem, vyslechnout jeho vyprávění. Evangelium je sepsáno asi v letech 90-100.

Janův Ježíš si je vědom své sounáležitosti s Bohem. Pro Jana je Ježíš vtělený Logos, kt. v gnostických mýtech sestupuje od svého otce, nejvyššího božstva na zem, aby lidem vyjevil mystérium spásy a poznání. Příznačné jsou zde pro Ježíše sebezjevovatelské řeči o jednotě mezi Bohem a Ježíše-„já jsem“.

Jednotlivá evangelia tedy odrážejí různá prostředí i publikum pro které byla psaná. Stejně tak autoři různě uchopují látku, kterou přebírají již z části přetransformovanou těmi, kteří ji vyprávějí. Drobné změny nastaly také opisováním spisů, výraznější odchylky pak nastaly výkladem, různočtením. Tak vznikají tzv. rodokmeny rukopisů.

Rekonstrukce Ježíšova života je vzhledem k druhu pramenů velmi nejistá a diskutabilní. A. Schweitzer napsal knihu Dějiny bádání o Ježíšově životě, kde kritizuje Ježíšovi životopisy, kde je Ježíš vykládán na základě současných problémů jako humanista... Přiblížit se někt. rysům Ježíšova života se podařilo Bultmannově škole, přesto i jejich výklad je podmíněn jejich teologickou orientací. Významné dezinterpretace vznikají také na základě feministické teologie či křesťansko-židovského dialogu. V oblasti židovského okruhu vzniká mnoho studií zobrazujících Ježíše v  židovském kontextu ve kterém skutečně žil. Ježíš se nepovažoval za spasitele, vtěleného Boha, jeho vystoupení nesměřovalo ke světové misii ani vzniku církve, ale odehrálo se v rámci židovství. Přesto byl tento vnitrožidovský spor ostřejší, než jak je vykládán k-ž dialogem. (Podobně také u Pavla z Tarsu, který byl také Žid a jeho pozdější kritika židovstva nesmí být chápána jako antisemitismus).

Kromě dvou uvedených dezinterpretací existují ještě tři další-tradiční dezinterpretace:

• Vírou, zbožností (ortodoxní): nerozlišuje mezi Ježíšem a Kristem, odmítá historicko-kritickou metodu

• Církevní věroukou (pietistická)- souhlasí s ortodoxní a navíc Ježíše chápe jako pomocníka v každodennosti- při citových, zdravotních…problémech, Ježíš dělá zázraky, uzdravuje

• Křesťanskou teologií (liberální)- tematizuje Ježíše jako člověka, ale deformuje ho do tvaru moderního hlasatele human. ideálů, zastánce tolerance a velkorysosti, vybírá si z evangelií jen to se hodí

3. Hypotetická rekonstrukce základních rysů Ježíšova vystoupení a učení

Židovské náboženství Ježíšovi doby očekávalo příchod mesiáše. Takovýmto prototypem je Mojžíš, který vyvedl Izraelce z Egypta, vyvádí je z beznaděje, z otroctví do země zaslíbené. Mesiáš je chápán jako člověk bohem pověřený. Přeloženo do řečtiny Christos- Kristus. Představa příchodu mesiáše byla vždy posílena v období židovského útlaku, stejně jako v Ježíšově době, kdy židovský národ ovládaly Římané. Tento typ mesiášství měl tedy politické konotace- očekával oproštění od nadvlády.

Vedle tohoto proudu v době Ježíšově existoval ještě proud naděje na vysvobození – apokalyptika, která očekávala konec věků a nastolení božího (nebeského) království na zemi. Toto království nebude dopadem politické akce, ale království boží nastolí Syn člověka, kterého Bůh sešle. Syn člověka je tedy postava nadpozemská, která sestoupí od Boha, zatímco mesiáš je člověk pověřený Bohem. Společným rysem je však jejich očekávaný příchod, který je vyjádřen ve formuli „náš pane, tj. mistře, rabi, přij, které se posléze proměnilo liturgické „náš Pane“. Po ukřižování je Ježíš označen též jako mesiáš, který má však původně odkazuje na politické cíle.

Titul syn člověka je v helénistickém prostředí nesrozumitelný, proto zde zaniká. Titulem, kterým je později Ježíš označen v tomto prostředí je titul Syn boží. Tento titul pochází z židovského prostředí, ale zde se vyskytuje minimálně. Je to označení člověka, kterého si Bůh vyvolil, aby zastupoval jeho záležitosti. V helénistickém prostředím odkazuje na různé kulty, nároky panovníků na zbožnost. Později je tento titul spojen zejména s gnosí. V evangeliích se setkáváme s tituly syn boží, Pán (kyrios, spasitel, logos), Ježíš sám je však pravděpodobně nepoužíval, odrážejí až helenizovanou podobu raného křesťanství.

Poté co se křesťanství rozšířilo do helénistického světa opouští se titul Syn člověka a mesiáš (chápaný nikoli v politickém smyslu) je překládán řeckým Kristus. Zároveň je toto označení chápáno jako součást jména, proto jsou k němu přiřazeny tituly jako syn boží, kyrios, spasitel, logos, tedy tituly hojně užívané a sdílené v helénistickém prostředí.

Představa vzkříšení není v tradičním židovství přítomná. Začíná do určitých židovských kruhů pronikat během posledních 2 století před Kristem. Toto vzkříšení se vztahuje na mrtvé, jen zcela výjimečně na vzkříšení proroka. Představa smrti a vzkříšení, stejně jako představa sestoupení od Boha a vystoupení proroka jsou představy helénistické. Všechny tituly, představy vzkříšení, vyvýšení nevznikají v křesťanství, ale jsou převzaty z židovství či helénistických náboženských kultů a jsou pak aplikovány a transformovány na Ježíše.

Otázka zní jakých titulů Ježíš sám používal, jak sám sobě a svému vystoupení rozuměl?

Ježíš se pohyboval v židovském prostředí Judska a Galileje.

Uvnitř židovstva existovali různé skupiny (viz přednáška):

• Saduceové

• Eseni

• Farizeové

• Zélóté

Základním rysem Ježíšova vystoupení byla víra ve zvěst, že království boží se přiblížilo, čímž se přibližuje k apokalyptickému nepolitickému směru. Tato zvěst je výzvou k zásadní změně životní orientace. Nejde o splnění jednotlivých předpisů, jde o činění spravedlnosti, tj. lásky a milosrdenství, zejména ve vztahu k chudým, chromým, hříšníkům.Vztah k bližnímu je víc než kult a ritus. (Tento důraz není jen originálně Ježíšův, podobně je tomu u farizeů-rabína Hilela, v protikladu k rabínovi Šamajovi). Ježíš se nedomnívá, na rozdíl od farizeů, že dodržením stanoveného zákona uspíšilo příchod božího království.

Otázka je jakou roli v příchodu božího království ježíš připisoval sobě?

Ježíš ve svých vystoupeních mluví o Synu člověka, a to dvojím způsobem. Jednak ve třetí osobě, kde je patrné, že myslí někoho jiného než sebe, jednak ve třetí osobě kde je patrné, že myslí sebe. Nejčastěji je tento titul používán u Matouše, který je nejblíže židovskému prostředí.

Možností výkladu této podvojnosti je několik:

• Tam kde Ježíš mluví o Synu člověka jako o jiné osobně se jedná o původní vrstvy výroků, zatímco tam kde o něm mluví jako o sobě se jedná o vyznání okruhu jeho přívrženců, kteří ho takto vyznali a čekali jeho příchod.

• Výroky, kde Ježíš o Synu člověka mluví jako o jiné osobě, spadají do 1. fáze jeho vystoupení, kde po Janu Křtiteli vystoupil jako další hlasatel příchod božího království. Ve 2. fázi se Ježíš se Synem člověka identifikuje a očekává, že svým utrpením dá příchod a. království do pohybu. A. Schweitzer tedy Ježíšovo zvolání na kříži: „Bože můj, proč si mě opustil“ chápe jako zklamané očekávání, že Bůh v okamžiku kříže začne jednat a nastolí království boží na zemi, což se ovšem nestalo.

• Obojí výroky o Synu člověka odrážejí jistou neujasněnost Ježíše v této otázce.

Holte, který navazuje na Schweitzera tvrdí, že Ježíš postavu Syna člověka spojuje s utrpením, což je pro židovství neslýchané, neboť to si představuje Syna člověka jako triumfujícího božího reprezentanta. Ježíš tedy používá titul Syna člověka, ten však modifikuje. Jednak tím, že Syn člověka nepřijde z nebe, ale je inkognito přítomen v Ježíši, jednak tím, že Syn člověka bude trpět, čímž dá signál Bohu, ten se k němu přizná a nastolí království boží.

Evangelia začínají křtem Ježíše Janem křtitelem v Jordánu. Jan Křtitel vystupuje jako poustevník, který na pomezí pouště a Jordánu hlásá brzký příchod božího království. Přicházejí za nim zástupy a nechají se od něj křtít křtem, který symbolizuje smytí významných hříchů. Jan křtitel říká, že přijde někdo silnější, kdo bude křtít Duchem svatým, toho ale nijak doslovně nespojuje s Ježíšem. Ježíš poté, co je Jan křtitel sťat Herodem Antipou pokračuje v duchu jeho učení. Evangelisté však svým vyprávěním navozují představu, že ten o kterém Jan Křtitel mluví je Ježíš (při křtu na něj sestoupí duch jako holubice a zazní hlas z nebe: „ ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil). Toto evangelické vyprávění je však podkladem pro ty, kteří tvrdí, že Ježíš je člověk, kterého si Bůh adoptoval za syna. Tuto představu zcela retušuje Jan ve svém evangeliu, zde Jan Křtitel Ježíše přímo označí Synem Božím. Zřejmě jako reakci na skupiny křtitelovců, kteří Ježíše chápou pouze jako zvěstovatele stejně jako Jana Křtitele.

Odpověď na výchozí otázku tedy zní:

1. na základě pramenů nelze odpovědět

2. Ježíš svému vystoupení jako poslání, k němuž je Bohem povolán.

3. Ježíš ohlašoval příchod Syna člověka (neboť byla nejblíže jeho židovskému prostředí), eventuálně se s ním v průběhu svých vystoupení identifikoval a nově tuto postavu spojil s utrpením.

Evangelia jsou vystavěna tak, aby čtenáři jasně dala najevo, že Ježíš je Syn Boží, ačkoli Ježíš sám používá titul Syn člověka, nikoli Syn Boží či mesiáš. Evangelium Janovo (které si přivlastňuje pravoslaví, v protikladu s římským katolictvím, které upřednostňuje Petra) vkládá Ježíši výroky „já jsem“ jako ztotožnění s Bohem, jeho Otcem.

Ježíš si je při svých vystoupeních jistý svým pověřením od Boha. Své vyhlášení toho co je pro Boha důležité někdy dokonce formuluje proti tomu co je v hebrejské Bibli. Jeho měřítkem toho co je skutečnou boží vůlí a normou je on sám, jeho vztah k Bohu(což je pro farizee troufalé). Ježíš má tedy vysoké sebevědomí, suverenitu, že on rozumí Písmu správně, koná jako by byl Bůh (odpouští hříchy, což smí jen Bůh). Navíc zásadně převrací vztah mezi pokáním a spásou. Nejprve vyhlašuje spásu, i těm kteří nezačali pokáním a právě tím, že hlásá, že jim Bůh odpouští takovým jací jsou způsobuje bytostnou proměnu člověka. Ježíš míní, že příčinou bídy není špatná pol. situace (nadvláda Římanů) nýbrž zlo v člověku. Vysvobozením může být jen láska. Bůh se podle Ježíše stává událostí v lásce, která odpouští. Toto sdělení je převratné a i Ježíšovi přívrženci jsou k němu zdrženliví a snaží se o opětovné dodržování zákonů. První kdo Ježíše plně pochopil, ačkoli ho neznal byl Saul-Pavel. Pavel jeho učení mytizoval a udělal z Ježíše Krista, skrze něhož Bůh odpouští.

V evangeliích se setkáváme s tradicemi, bloky vyprávění která jsou nekonzistentní (Ježíš bezmezně odpouštějící vs. Ježíš trestající, vyhrožující zatracením apod.), toto vykládá H. Braun tím, že Ježíš nebyl systematický učitel, nevytvářel jednotný teologický světonázor, že jeho slova jsou vždy adresná, podmíněná tím, komu jsou určena.

K Ježíšově autenticitě zároveň patří zvěsti o uzdravování. Tím, že Ježíš uzdravuje boří židovskou představu, že nemoc je trest nebo zkouška, jeho uzdravování je znamením boží lásky. Autentické jsou také výroky o neoplácení zla zlem a výzva k lásce k nepříteli. Historicky lze také doložit, že v Ježíšově okruhu se pohybovala určitá skupina žen, které sehrály roli ve vzniku křesťanské próto-víry.

4. Ježíšův kříž a pohřeb podle evangelií

Závěr Ježíšova života je nazýván pašijním příběhem. Jeho zobrazení v evangeliích není odrazem historické skutečnosti, ale je to výzva k víře, příběh boží spásy. Pašijní příběh je zde tedy vyobrazen jako naplnění zaslíbení, i když místy prostupují skutečné dobové prvky.

Datum poslední večeře a Ježíšovy popravy

Evangelisté datují Ježíšovu popravu na svátky pascha, kdy hned po svátku hodu beránka následovala sobota. Pascha byl největším židovským svátkem, kdy si Židé připomínali událost vysvobození. Na tento den byl zabíjen beránek na památku, že krví beránka byly značeny dveře izraelských domů, aby je pominul anděl smrti při poslední ráně egyptské. To by tedy znamenalo, že Ježíš byl zatčen a vyslýchán v předvečer tohoto svátku a odsouzen, vydán Římanům- Pilátovi a popraven v den svátku, což je ovšem téměř nemožné, neboť tím by židovští představitelé znesvětili největší svátek právním jednáním. To by bylo navíc porušení zákona a rozsudek by tedy ani neplatil. Tuto problematiku se snaží překlenout až 4. evangelista- Jan, který píše, že Ježíš neslaví s učedníky hod beránka, ale slaví s nimi večeři na rozloučenou, kde jim myje nohy. Podle Jana je Ježíš popraven ještě před svátkem. Sám Ježíš je tedy u Jana vylíčen jako oběť- „boží beránek“.

Co se týče výslechu v domě velekněze je Ježíš dotazován zda se považuje za mesiáše, syna Požehnaného- Ježíš odpovídá „Já jsem“ čímž říká, že se nepovažuje za samozvance, ale chápe se jako Bohem povolaný, tituluje se Syn člověka v protikladu k titulu mesiáš (viz výše). Velekněz shledává Ježíše rouhačem, který se dopustil nejvyšší urážky Boha a odsuzuje ho. Židovské radě byl ponechán výkon kamenování za rouhání, hrdelní tresty však vykonávali výhradně Římané sami. Ježíš byl tedy odsouzen jako náboženský nikoli politický provinilec.

Pilát je římský právníka, nechce se tedy příliš vměšovat do vnitrožidovských náboženských záležitostí, proto říká ať Ježíše soudí Židé. Ti ho odsoudí, ale nemají právo ho popravit, proto ho tedy při předání Pilátovi prezentují jako politického rebela. V evangeliích je několikrát zdůrazněna Pilátova nevina a tlak synedria na Ježíšovu popravu.

Kdo stál pod křížem? V evangeliích u Marka a podobně Matouše se setkáváme se stručným výčtem jmen žen, které Ježíše doprovázely a staraly se o něj. Marek a Matouš uvádějí, že učedníci Ježíše opustili hned po jeho zatčení. Janův výčet žen se liší, zůstává jen Marie z Magdaly. Evangelisté dále uvádějí pod křížem četu, setníka- vedoucího popravčí čety a „některé další“. Spolu s Ježíšem byli ukřižováni další dva zločinci.

Zvolání z kříže: U Marka i Matouše umírá Ježíš zvoláním: „Bože můj, proč si mě opustil? U Lukáše říká z kříže: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí co činí“, a umírá se slovy: „Otče, do tvých rukou odevzdávám ducha tvého“. U Jana: „Žízním, proto, aby se naplnilo Písmo. Dokonáno jest“. Čím pozdější evangelium tím retušovanější Ježíšova smrt.

5. Prázdný hrob a zjevení vzkříšeného podle evangelistů

Ježíšův pohřeb

Podle židovského nařízení má být tělo hříšníka pověšeno na kůl a ještě téhož dne pohřbeno. Evangelisté mluví o Josefovi z Arimatie, který Ježíšovo tělo sundal, zabalil do plátna a položil do hrobu ve skále a zároveň tuto postavu zobrazují jako Ježíšova sympatizanta, učedníka. Jiný způsob Ježíšova pohřbu uvádí Jan, podle kterého tělo Ježíše sundali na příkaz synedria Římané a uložili ho do anonymního hrobu spolu s lotry.

Co se týče skutečné historie není zmínka ani o místě skutečného hrobu ani o tom, že by Ježíšovi učedníci žádali o vydání jeho těla.

Proč byl Ježíš ukřižován?

Známe tři postavy z období Ježíšova života, které byly také popraveni jako mesiášové:

Juda Galilejský, který se postavil do čela protiřímského odboje, jednalo se tedy zřejmě o zélótu, který chápal mesiášství jako politickou akci. Druhým byl Theudas a třetím tzv. Egypťan, který přišel do Judei z diaspory v Egyptě. Ježíšovo vystoupení bylo jiné jednak v tom, že nešlo o politické vystoupení jednak v tom, že Ježíš mluvil a jednal s vědomím, že skrze jeho činy a slova se děje království boží. Způsob jakým Ježíš jednal bylo znamením, že boží věk přichází do tohoto světa. Synedrium zastupované především saducei se snažilo uchovat identitu židovského náboženství a jeho tradic, tím že odmítalo jak teroristické akce zélótů tak „samozvance“ kteří vystoupili s nárokem, že mluví jménem božím, proto se dožadovali Ježíšovi popravy.

Tradice o prázdném hrobu a vzkříšení byly od počátku rozmanité, tzn., že nezachycují historickou reminiscenci, ale vyznání raněkřesťanské víry. Druhé konstatování se týká toho, že svědectví o vzkříšení předcházela vyprávění o prázdném hrobu. Argumentem jsou Pavlovy apoštolské listy, které vznikly v rozmezí let 50-56, kde se píše, že Kristus byl vzkříšen, ale o prázdném hrobu tu není zmínka. Vyznání byl vzkříšen je tu spojeno s výpovědí, že se zjevil a následuje výčet těch, kterým se zjevil: Petrovi a dvanácti. Poté jsou připojeni i další: Jakub a učedníci, nakonec i samotný Pavel. Setkání se vzkříšeným-zjevení- zakládá výpověď o vzkříšení, prázdném hrobu.

V NZ evangelisté shodně píší, že prázdný hrob našly nejprve ženy.

Markovo evangelium končí tím, že ženy přišly k hrobu který je otevřen. Uvnitř je posel v bílém rouchu, který jim sděluje, že Ježíš byl vzkříšen a posílá je, aby to sdělily učedníkům - zejména Petrovi. U Marka končí evangelium otevřeně – „ženy nikomu nic neřekly, neboť se bály“.

U Matouše jde Marie z Magdaly a jiná Marie k hrobu, kde se jim zjeví Anděl páně, který odvalí kámen u dveří hrobu a zvěstuje Ježíšovo vzkříšení, o kterém mají říci učedníkům. Ti se s Ježíšem mají setkat, stejně jako u Marka v Galileji. U Matouše se Ježíš ženám při jejich cestě za učedníky sám zjevuje. Matouš jako jediný píše o římských vojácích, kteří měli hrob hlídat. Tito měli po události s Andělem vše popsat synedriu, které je podplatilo, aby říkali, že při hlídání usnuli a učedníci tělo Ježíše ukradli.

U Lukáše ženy našly u hrobu odvalený kámen, prázdný hrob a dva posly, kteří zvěstovali Ježíšovo vzkříšení. Vzkříšení je zde prezentováno jako něco o čem Ježíš za svého života mluvil. Dále jsou tu jména těchto žen. Ženy apoštolům sdělují zvěst o vzkříšení, ti jim však nevěří a Petr běží ke hrobu, kde nalézá jen plátna. Následuje část, která je jen u Lukáše, jedná se o vyprávění o učednících na cestě do Emauz. Dva učedníci putují do Emauz a na cestě potkávají neznámého, kterému smutně vyprávějí o ukřižování jejich mistra. Ten jim vykládá Písmo, učedníci ho poté pozvou, aby s nimi povečeřel. On zůstal na večeři. V tu chvíli ho rozeznají - víra se rodí při eucharistii. Víra ve vzkříšení není verifikací resuscitovaného, ale spočívá v naději, že učení, které Ježíš hlásal neumírá, ale bylo vzkříšeno a žije dál. V Jeruzalémě nastává změna, Ježíš stojí mezi učedníky se vší tělesností. Lukáš zároveň připojuje řeč Ježíše k učedníkům, kde je rozesílá ne misii ke všem národům. Lukáš končí scénou nanebevzetí (kde mytická kategorii byl vyvýšen je explikována do legendy nanebevstoupení).

V Janově evangeliu objevila prázdný hrob Marie z Magdaly, která to oznámila Petrovi a druhému učedníkovi- Janovi. Ti pak došli k prázdnému hrobu, kde spatřili jen plátna. Ježíš se jako první zjeví Marii z Magdaly. Pak následuje blok tradice zjevení vzkříšeného v Jeruzalémě. Ježíš se učedníkům zjevuje a posílá je odpouštět hříchy, chybí zde akorát Tomáš. Ten říká, že dokud neuvidí jizvy po hřebech a ránu na Ježíšově boku, neuvěří. Ježíš se zjeví učedníkům znovu 8. den a ukáže Tomášovi rány, ten uvěří. Zjevení v Jeruzalémě je pozdější tradice, která retušuje útěk Ježíšových učedníků do Galileje.

Autor se domnívá, že uvěření metaforicky vyjádřené jako setkání se vzkříšeným zakládá víru, pro niž je legenda o prázdném hrobu druhořadou. Očividné líčení setkání se vzkříšeným je ilustrací zrodu víry.

6. Okruh kolem Štěpána

Antiochijský pramen - tradice o Štěpánovi. Skutky: volba sedmi diákonů-jáhnů vystupujících jako kazatelé, evangelisté, mezi nimi i Štěpán (po jeho smrti Filip). Tzn. že z obce Dvanácti (pouze těm je udělen titul apoštol) se vyděluje skupina helénistických Židů, usedlých v Jeruzalémě.

U Lukáše není apoštolem Pavel, protože nebyl učedníkem Ježíše, pro něj je jen evangelistou, nikoli garantem tradice-apoštolem. Štěpán se ve svých vystoupeních odvolává na Ježíše, kritizuje chrám jako centrum kultu, relativizuje závaznost učení Mojžíšova zákona, obřízky. Na to bouřlivě reaguje židovstvo, vyvrcholením je pak ukamenování. Ze Skutků je jasné, že okruh kolem Dvanácti v Jeruzalémě zůstává okruh kolem Štěpána je vyhnán. (území Izraele Římané označují jako Palestinu)

Rozdíl mezi židokřesťanskou obcí v Jeruzalémě - Dvanácti a okruhem helénistických židovských křesťanů v Jeruzalémě - Sedmi se týkal toho, kdo je legitimním vyznavačem a pokračovatelem Ježíšova učení.

7. Pavel z Tarsu a Ježíšův bratr Jakub

Kolem r. 50 přichází Pavel do Korintu, kde je křesťanská obec zmítaná vnitřními rozpory. Té Pavel píše z Efezu dopisy (r. 52, 53) V roce 54. píše tzv. dopis v slzách, poté tzv. smírčí dopis, pak tzv. zlořečený dopis. V 1. listu Korintským je centrální formulace víry: zemřel za naše hříchy…, kterou Pavel uvozuje, že ji převzal, ale neříká od koho. Tato formulace je již pokročilou formou křesťanské víry. Tím, že křesťané chápali kříž jako mesiášskou událost, která již nastala se oddělili od Židů, kteří ji očekávali v budoucnu (O. Cullmann). Pavlovým vyznáním víry tedy došlo k úplnému oddělení. Křesťanství přestává být židovskou sektou, kterou ještě ve chvíli, kdy věřila v 2. příchod Ježíše, byla (viz kap.9). Tím pro něj přestávají platit římské politické výjimky pro židovstvo, začíná být pronásledováno. Dochází k rozkolu mezi Štěpánovci, kteří se otevírají misii mezi pohany. Na tuto tradici navazuje Pavel a radikalizuje ji jednak pokračující misií mezi pohany, jednak přesvědčením, že pohané přijímající křesťanství nemusí dodržovat židovské zákony. Pavel argumentuje ve prospěch vzkříšení obecnou vírou ve vzkříšení, nikoli však prázdným hrobem, což naznačuje, že tuto tradice neznal, že vznikla později.

Jakub- spravedlivý

V pol. 40. let v jeruzalémské obci je patrný příklon k esénskému chápání zákonické zbožnosti. Ježíš je zde uchopen jako Syn člověka, nebo od Boha poslaný člověk, učitel. Jeho bratr Jakub se stylizuje do role představitele a pokračovatele Ježíšova hnutí. Toto hnutí se od křesťanství liší- nesdílí její christologii, separuje se, zůstává židovskou sektou, dodržuje židovský zákon, označuje se jako ebjóni-chudí. Jakub razí myšlenku, že Ježíš je člověk, syn Josefa. Jakub byl roku 62 zabit, byl ukamenován za rouhání. Jeho spor s veleknězem se týkal zřejmě toho, že Jakub se považoval za mesiáše, Spravedlivého, který Izrael osvobodí. Válka Židů proti Římanům, která vypukla roku 66 na základě povstalecké akce zélotů byla podnětem pro odchod ebjónů z Jeruzaléma. Návaznost na Jakuba je u Tomáše, který je v Janově evangeliu označovaný jako ten, kdo má problémy s vírou. Tomášovo evangelium vzniká ve 2. století, je silně prostoupeno gnózí. Ježíš zde vystupuje jako člověk, učitel, rabi. Jeho christologie blízká ariánům. Jakubova interpretace Ježíše se zakládala na dodržování zákonů, plnění boží vůle, ta může člověka spasit, nikoli milost. (tedy opak Pavla) Na Jakuba navazuje kalvinismus a jeho návrat k poslušnosti, božímu zákonu.

8. Ježíšovi přívrženci jejich nadšení, krize a vize

Ježíšovými přívrženci se stali deklasovaní, prostitutky, nemocní, hříšníci… pro které byla myšlenka nové boží spravedlnosti přitažlivá. Ne všichni Ježíšovo učení pochopili, někteří ho chápali ve smyslu politického mesiášství (také Petr očekával mesiášský triumf, proto Ježíše zrazoval od utrpení, Kleofáš doufám, že sám Ježíš Izrael vykoupí). V okruhu Ježíšových následovníků se mluví o ženách, které ho doprovázeli (Lk 8). Jasné je významné postavení Marie z Magdaly, která měla jako první objevit prázdný hrob a měl se jí jako první zjevit Vzkříšený. Patrná je její rivalita s Petrem, v synoptických evangeliích je dána přednost Petrovi (Jakubovi, Janovi). Ve chvíli zatčení Ježíše učedníci utekli, ukřižování pohřeb měly spatřit jen ženy. K opětovnému setkání učedníků pak došlo v Galileji (Mk, Mt). Zde má vzniknout představa, že Syn člověka , kterého Ježíš ohlašoval je on sám. Tento vznik byl patrně podložen extatickými zážitky zjevení.

9. Tři fáze vzniku křesťanské víry

Křesťanství je od počátku pluralitní. Křesťanství dělíme na tři fáze:

1. Učedníci a přívrženci Ježíše se shromažďují v Jeruzalémě, vytvářejí společenství a začínají se ke svému Mistru vztahovat jako k bohem vyvýšenému Synu člověka. Očekávají, že ježíš se vrátí a království které hlásal sám nastolí. Období křesťanské prótó-víry.

2. Druhou fázi reprezentuje víra, že Ježíšův kříž je obětí za lidské hříchy, ta vyznává Kristus vstal z mrtvých. Ježíš je vyznán jako spasitel, Pán, syn boží, kterého Bůh vzkřísil. Mesiášská událost neleží v budoucnosti, ale nastala v momentě kříže a vzkříšení. V tomto období vzniká křesťanská víra v podobě v jaké ji křesťanství chápe dodnes.

3. Třetí fáze vznikání a ustalování víry je platná pro období kolem roku 100 (70 let po Ježíšově ukřižování). Ježíš je uchopen jako Kosmický Kristus, Pantokrator, je plně vyznán, oslavován v Janových spisech, Janově evangeliu. Pro Jana je Kristus už od narození vtělením božího logu. Mesiášskou událostí není až kříž jako u Pavla, ale celý Ježíšův příběh.

Tři krize křesťanství:

1. Učedníci a Ježíšovi přívrženci shromáždění v Jeruzalémě věřili, že se za svého života dočkají návratu Ježíše, který vyvýšený na pravici boží nastolí království boží. Toto očekávání se díky okruhu kolem Štěpána dostalo do okruhu helénistických Židů, tedy i mimo Izrael (Sýrie…). V tomto prostředí došlo k modifikaci na myšlenku vzkříšení. Původní židovská představ je, že po smrti nic není. Myšlenka vzkříšení proniká do židovství v v posledních 2 století př.n.l. u farizeů, nikoli saduceů. Zde nastává fáze b) ve vývoji křesťanství a překonání krize tím, že Pavel říká, že mesiáš nepřijde, ale už přišel a mesiášský čin je jeho kříž, tento čin stvrzen Kristovým vzkříšením. Očekávání příchodu však pokračovalo: ten, který zemřel za naše hříchy a byl vzkříšen záhy přijde (1. List Korintským) aby potvrdil své vítězství a zvěstoval ho světu. V tomto období Pavel modifikuje představu božího království, které přesouvá do nebe(1. List Tesalonickým). Očekává se tedy druhý příchod Krista. Kolem roku 50 však stále nenastal, což vyvolává 2. krizi.

2. 2. krize v období let 50-70. Stálé čekání na 2. příchod Krista vyvolává trauma. Pavel to vysvětlí tím, že tento příchod nenastal, protože ještě všichni neslyšeli zvěst o Kristu. Je tedy třeba zvěstovat Krista po celém světě. Sám Pavel se v letech 50-60 vydává na misii, jeho vysvětlení je překonáním 2. krize.

3. 3. krize v letech 70-100. křesťané začínají zachycovat svou literaturu, zřizovat instituční formy, řády, nastává počátek křesťanských dějin. 3 okruhy překonání třetí krize:

   • Oddálení Kristova příchodu jako prodloužená příležitost činit pokání (2. epištola Petrova). Argumentem toho, že boží příchod zatím nenastal je to, že lidské a boží počítání času je odlišné.

   • Lukášova teologie, stejného autora jako Skutky apoštolské, uvádí, že není naší věcí vědět jak Otec věci další zamýšlí. Lukáš pracuje s koncepcí dějin, s principem prodloužené příležitosti a milosrdenství. Dějiny Izraele jsou předsunuty dějinám křesťanství.

   • Janovská teologie vtěleného logu. Mesiášskou událostí je celý Ježíšův příběh.věčný život je chápán jako přítomná kvalita ve smyslu jednoty s Kristem. Pro Jana už nový věk nastal, vzkříšení mrtvých však nastane až poslední den.