NUTNOST MODLITBY

Všichni rychle spějeme k smrti. Naše duše je však nesmrtelná a Bůh čeká ji za hrobem. Zaslíbil nám přijetí do svého království a účast na svých věčných radostech, budeme-li Jeho přáteli dříve, než opustíme tento svět.

Za jakých podmínek si můžeme zasloužit Jeho přátelství?

Především nesmíme na něj nikdy zapomenout. Spíše Jej musíme hledat s pevným předsevzetím: věřit v Něj, poslouchat a milovat Jej. Toto je prostředek, abychom si na zemi získali Jeho přátelství.

V dnešní době spěje mnoho lidí, kteří nemají rádi modlitbu, zcela klidně vstříc smrti, spoléhají na své přirozené ctnosti. Lichotí si v naději, že tam na hoře budou přijati se všemi možnými ohledy a podle svých zásluh ... Dobré jednání je určitě hodno odměny a Bůh, který je Spravedlnost sama, odmění každé dobré jednání nad jeho hodnotu. Kdyby však i tisíc a více měl někdo dobrých skutků - ale nevykonal je kvůli Bohu - nikdy to nebude stačit k získání Jeho přátelství. - Máme úplnou svobodu volit si své přátele. Nikdy bychom nikomu nedovolili, aby si vynutil přístup a bez povolení s námi stoloval, a to i kdyby dotyčný byl duševně nadaný a bohatý na ctnosti. Musel by se nám nejdříve představit, líbit se nám, aby mohl očekávat příležitostné pozvání. Mohl by tedy někdo upírat Bohu totéž právo: být Pánem ve vlastním domě a ve volbě hostů?

Vždy je cenné mít ctnost ... U bohatého, abychom si o něm učinili úsudek, musíme se podívat, jak užívá svých dober ... Jedná-li někdo čestně kvůli svému prospěchu, ze sebezalíbení - jedná jako egoista, jako pyšný. Konat ctnost jako farizej - získat chválu lidí - je velkou ješitností. O takovém říká J. Kristus: „JIŽ DOSTALI SVOU ODMĚNU.“ /Mat. 6,2/ ... nemohou již obdržet jinou odměnu. Sv. Augustin připojuje: Jsou marniví, marnou bude jejich odměna ...

Existuje pouze jeden prostředek, jak dosáhnout věčné spásy - a to je plnění prvního a největšího přikázání: „ MILUJ PÁNA, SVÉHO BOHA Z CELÉHO SRDCE SVĚHO, Z CELÉ DUŠE SVÉ, ZE VŠECH SVÝCH SIL A Z CELÉ MYSLI SVÉ!“ /Luk 10,27/

Abychom mohli někoho milovat, musíme jej poznat, stýkat se s ním ... Tak dobře! proste Boha a tím se Mu přiblížíte. Sv. Pavel poučoval o této pravdě učence na Areopagu. „VŽDYŤ OD NIKOHO Z NÁS BŮH NENÍ DALEKO. V NĚM TOTIŽ ŽIJEME, H YBÁME SE A JSME ... MUSÍME JEJ PROTO HLEDAT, ZDA-LI BYCHOM SE HO SNAD NĚJAK DOHMATALI A NALEZLI.“ Skut. 17,27-27. (V něm máme život, pohyb a existenci ...)

Na tomto světě nikdy nemůžeme Boha vidět. Ale On svou přítomnost dává pociťovat spravedlivým srdcím, těm, kteří Jej s úctou, důvěrou a láskou vzývají. Tím, že nám přikázal, abychom jej milovali a klaněli se Mu, také zavázal Sám Sebe, naslouchat nám a vyslyšet. Když na Něj zapomínáme, vzdalujeme se od Něho a On se vzdaluje od nás. Ó, raději na Něj mysleme! On se nám ihned přiblíží a stává se ve vroucím styku modlitby konečně naším Přítelem. Jen tak všemožně proniká čistá láska do naší duše a činí ji hodnou věčné odměny.

PROČ je modlitba NUTNÁ! (Hlavní důvody)

Především je modlitba nutná k tomu, aby člověku sjednala Boží přátelství, když by ztratil smrt. hříchem křestní milost. - Uchová-li si člověk tuto milost, i tak je modlitba nutná, aby si uchovával, posiloval a rozvíjel svůj vroucí styk s Bohem častým vzbuzováním božských ctností.

Konečně propůjčuje nám modlitbou vítězství nad pokušením ke zlému, jehož příčina tkví v naší narušené přirozenosti, ve zlobě ďábla a v pohoršeních světa. Ponecháni sami sobě nedokázali bychom odporovat těmto svodům, potřebujeme přispění Vyššího, abychom je obdrželi, musíme Boha prosit.

Předtím jsme vyslovili: přirozené ctnosti bez lásky nás nikdy nemohou učinit Božími přáteli. Přečasto chybí ctnost, protože člověk odpírá Bohu lásku. Nejjistěji nás činí láska bohatými na ctnosti tím, že nám vlévá touhu, abychom se stávali Bohu podobnými bezvadným chováním. „BUĎTE TEDY DOKONALÍ, JAKO JE DOKONALÝ I VÁŠ OTEC V NEBESÍCH,“ /Mat 5,48/, pravil Ježíš. Spočine na nás Boží zaslíbení, budeme-li z lásky k Němu usilovat o tuto dokonalost, budeme-li si bohatě zajišťovat pomoc Jeho milosti upřímnou a horlivou modlitbou.

Kdo Boha opravdu miluje, utíká se k Němu v modlitbě, je si jistý vítězstvím nad (duchovními) nepřáteli. A kdyby i někdy klesl, zůstává mu modlitba jako záchranné prkno. Opět se na něm vzchopí, ano poučí se ze svého pádu a získá ještě dobro tím, že se stane pokornějším, prozíravějším a více se přimkne k Bohu důvěrou, láskou a žhavou touhou usmiřovat své chyby skutky lásky k bližnímu a pokáním (skutky pokání).

Toto vše jsou zjevné pravdy, některé z nich (dokonce) věroučnými články katolické víry. Jejich odůvodnění najdeme v nesčetných místech Písma sv. a Tradice. - Uvedeme ta nejdůležitější (v co nejsrozumitelnějším překladu, aby i ti nejprostší chápali - a učení ať se obrátí na uváděné prameny.)

Především nás vyzývá Boží Spasitel: „... JE TŘEBA SE STÁLE MODLIT A NEOCHABOVAT.“ Luk 18,1. - BDĚTE A MODLETE SE, ABYSTE NEVEŠLI DO POKUŠENÍ.“ Mat 26,41 - „MODLETE SE (PROSTE) A OBDRŽÍTE.“ Jan 16,24.

SV. AUGUSTIN říká: „ Bůh nám chce dávat své milosti: dává je však jen tomu, kdo Jej o ně prosí.“ /Řeč o Z.102/ - „ Jako naše tělo je živeno jídlem, tak náš vnitřní člověk (tj. mravný, ctnostný) je živen svými modlitbami.“ /DE SAL. DOC. hl 78/.

Nejinak učí sv. Jan Zlat. /O MODLITBĚ P./ Učený LESIUS to vyjadřuje takto: „Je článkem víry, že člověk ku své věčné spáse potřebuje modlitbu.“ /DE IUST. kn II, hl. 37, odd. 3./

Podle SV. ALFONSE Z LIGUORI při nutnosti modlitby nejedná se zde o „NECESSITAS PRAECEPTI“ /= modlitba je nutná, protože je přikázaná, takže by od ní omlouvala nevědomost, nemožnost a pod., nýbrž jedná se o „NECESSITAS MEDII“ /= modlitba je nutná jako prostředek spásy!/. ... Zde nic neomlouvá: kdo ji zanedbává, nikdy nemůže vejít do ráje. - Proto světec píše: „Všichni blažení - vyjma dětí (nemluvňat) - vděčí za spásu modlitbě. Všichni zavržení jsou zavrženi, protože se nemodlili. Kdyby se modlili, nikdy by nezahynuli. Jejich nejskrytějším pekelným trápením je a vždy bude, že se mohli snadno zachránit prosbou k Bohu za zachování potřebných milostí (zde na zemi) a že tato doba je navždy pryč.“ /MODLITBA VELKÝ PROSTŘEDEK SPÁSY. I. díl, kap. závěr/

Každý tedy má volbu: buď se blíží k Bohu modlitbou - stane se Jeho přítelem - podle zbožnosti ve svých modlitbách bude bohatý ctnostmi a zásluhami - nebo se nemodlí a je daleko od Boha. „Být vzdálen od Boha“ je však na zemi velkou duchovní bídou, i kdyby to bylo obaleno nejskvělejším zdánlivým leskem. Po smrti žít vzdálen od Boha - je peklo.

3. KAP.: MODLITBA JE MILOST

Milostí existuje mnoho druhů. Některé jsou mimořádné, jako dar zázraků, proroctví, jazyků atd. Tyto milosti vzbuzují úžas lidu, tím že zjevují všemohoucnost Boží. I když jsou obyčejně propůjčovány světcům, přece pro jejich osobní posvěcení nemají význam. Někdy je mají i hříšníci, kteří po smrti přijdou do pekla. Jidáš jako apoštol pravděpodobně konal zázraky - jaký však z toho měl pro sebe užitek?

Teologové nazývají tyto milosti: GRATIS DATAE, tj. udělené bez zásluhy příjemce a bez užitku pro něho. Bůh tyto milosti ZDARMA DANÉ uděluje jen k užitku bližních. Měly se tedy plnit spíše s úzkostí - místo si je přát, spíše se máme jich obávat.

Takto však tomu není o POSVĚCUJÍCÍCH milostí, ta nás činí milými Bohu - GRATIA GRATUM FACIENS. Sv. Tomáš ji nazývá: duši propůjčená účast na boží přirozenosti - začátek věčné slávy - otevírá nám nebe.

Zrcadlo v zářícím slunci odráží jeho paprsky a obraz. Člověk je zrcadlem Božství. Odvrátí-li se od Boha, svého Světla, zůstává temnou. Je-li však k Němu obrácen, zasahuje jej láskyplný Boží pohled a prozařuje jeho duši.

Takovou je posvěcující milost. Podmiňuje (u nás určitý) stav: vytváří totiž nadpřirozený život člověka. Skrze ni dostáváme vlité ctnosti a dary Ducha sv. Ctnost je síla (schopnost), která nám dopřává konat dobré skutky. Je-li tato schopnost jen povahy přirozené, nepřesahují dobré hodnoty tohoto jednání hranice tohoto světa a jí si nikdy nemůžeme zasloužit nebe. Skutky, které mají být hodny věčné odměny, nutně musejí pocházet z nadpřirozené schopnosti. Tuto schopnost uděluje Duch Svatý tím, že nám dává vlité ctnosti a své dary. Taková schopnost není pouze víra, naděje a láska, nýbrž i v obyčejných mravních ctnostech, kterým je Boží síla připojena a vytváří je (tak) nadpřirozenými. Tak zdrženlivost křesťana, ochotného k pokání, má mnohem větší cenu, než zdrženlivost světáka, který se varuje vybočení ... jen s ohledem na vlastní zdraví. První zdrženlivost je povahy nadpřirozené, u světáka je pouze přirozenou.

DARY DUCHA SV. jsou rovněž vlastnosti, božské síly (schopnosti). Odlišují se od ctností tím, že nás obohacují vpravdě duchovními vlohami. - Jisté přirozené dary vytvářejí z člověka: básníka, hudebníka nebo jiného umělce. Podobnou službu prokazují duším Duch Svatý: ale tyto dary, spojené s posvěcující milostí, jsou nám dávány nejprve jen v počátečním neboli nerozvinutém stavu. (Podobně dítě má již přirozené schopnosti lid. organismu, ale ty musejí postupně dozrávat ... vše je však již v zárodku, dřímající ... musejí se rozvíjet svým odpovídajícím cvičením ... vychovatelé musejí na to dbát ..) - Tak i duchovní dítě přijímá milost: vlité ctnosti a dary Ducha Svatého jako útlé zárodky, potřebující láskyplnou péči, aby se mocně rozvinuly a staly se plodnými (přinášely ovoce).

(Jak zde) musíme obdivovat nekonečnou dobrotu Boží! Právě zde by nás to mělo přivésti ku pravému vytržení: (neboť) Vychovatelem tohoto duchovního dítěte není nikdo jiný než Duch Svatý sám. Do zahrady naší duše zasel semena, schopná přinášet ovoce, a ještě dále ji obhospodařuje pomocí pomáhající milosti.

Tato (AKTUÁLNÍ - POMÁHAJÍCÍ) milost je dechem Ducha Svatého, který vkládá do našeho srdce zbožné vzněty a do našeho rozumu dobré myšlenky. Propůjčuje vůli sílu (schopnost) a odvahu, aby nás povzbuzoval ku pěstování ctností. Spolupůsobením s touto pomáhající milostí stáváme se spolupracovníky Ducha Svatého. Když konáme dobro, musíme zvolat se sv. Pavlem: „A PŘECE NEPRACOVAL JÁ SÁM, NÝBRŽ MILOST BOŽÍ, SE MNOU (VE MNĚ).“ /I Kor 15,10/

První pomáhající milostí, propůjčenou nám (duším) Duchem, je milost modlitby: ona nás učí modlit se. Sv. Pavel výslovně říká: „VŽDYŤ ANI NEVÍME? OČ SE MÁME VHODNĚ MODLIT. A TU DUCH SÁM SE ZA NÁS PŘIMLOUVÁ VZDECHY, KTERÉ NELZE VYJÁDŘIT. /Řím 8,26/ DOSTALI JSTE VŠAK DAR, KTERÝ PŘÍSLUŠÍ STAVU TĚCH, KDO JSOU PŘIJATI ZA VLASTNÍ (DĚTI) A PROTO MŮŽEME VOLAT: ABBA, OTČE!“ /Řím 8,15/

Tato milost modlitby je udělována vpravdě nevýslovnou Dobrotou všem lidem bez výjimky, nikomu nikdy není odňata. Právo použití zůstává jim až do posledního vzdechu. Byl-li Bůh člověkem vyhnán ze srdce těžkým hříchem, „TAK STOJÍ PŘED DVEŘMI A KLEPE“ /Zjev. 3,20/. Snaží se bázní před svou spravedlností a nadějí v odpuštění pohnout hříšníka, aby šel do sebe. Jeho ucho nemůže se uzavřít hlasu svědomí, aby vnímalo tato napomenutí Ducha. Občas spojuje s těmito vnitřními naléháními své milosti vnější varování, která nejrůznějším způsobem mají upoutat pozornost duše a přivést ji k modlitbě. „MOUDROST KÁZÁNÍ M A VENKU, NA ULICÍCH VYDÁVÁ SVŮJ HLAS: POŠETILCI, JAK DLOUHO BUDETE ZLO MILOVAT, - UČINÍ Z NÁS NEŠŤASTNÝMI! PŘIJMĚTE MOJI DOMLUVU A OBRAŤTE SE. POTOM VÁS UČINÍM ÚČASTNÝMI SVÉHO DUCHA. NEŽ BĎA! VOLÁM NA TEBE A TY NECHCEŠ SLYŠET MĚ VOLÁNÍ!“ /Přísl. 1,20/

Sv. Alfons svou knihu o Modlitbě zakončuje obsažným vysvětlováním této pravdy - je to nadepsáno:“Búh všem lidem, kteří chtějí, dává milost modlitby. K dobré modlitbě dostačuje milost, poskytována všem lidem.“ / I. část kapitoly uvádí svědectví nejvýznačnějších teologů, II. část obsahuje důkazy Písma sv., Tridentského sněmu a mnoha sv. Otců. III. část obsahuje teologická pojednání/.

Z řečeného vysvítá, že i největší hříšníci mají dostatečně milosti ku své spáse. Ve skutečnosti však tato dostačující milost nepostačuje k tomu, aby jim získala bezprostředně vítězství nad jejich hříchy. Kdyby však chtěli (hříšníci), stačí tato milost, (je účinná k tomu), aby je uschopnila k modlitbě a k jiným dobrým a lehkým skutkům, např. ku zbožné četbě. Tím by si získali mocnější milost, za jejíž pomoci by mohli plnit i ty nejtěžší povinnosti.

Sv. Alfons říká: „Podle této zásady by neměli výmluvu ti hříšníci, kteří tvrdí, že nemají sílu nad svými pokušeními. Neboť kdyby se modlili, jak je to právě možné s milostí, která je obyčejně udělována všem lidem, dosáhli by i chybějící sílu i vlastní spásu.“ /II. č. kap.4,53/

Totéž učí sv. František Sal., když hovoří o vytrvalosti až do konce: Dar modlitby a zbožnosti je štědře udělován všem těm, kteří upřímně naslouchají nebeským vnuknutím. Je proto pro nás možné vytrvat. /O LÁSCE BOŽÍ, kniha III., kap. 1./

OPRAVDU, boží štědrost se nejvíce ukazuje v ochotě vlévat duším dar modlitby. Duch trpělivě snáší, když Jej hříšník odmítá, zůstává mu „tvrdošíjně“ po boku, aby hříšníka podporoval v modlitbě. Jak se teprve ukazuje bohatý těm, kteří Mu otvírají svá srdce, aby pokojně následovali Jeho vnuknutí? Tato naše pokora duše Jej dojímá a Jeho štědrost již nezná hranic. - Oznámil to prorok Zachariáš: „ A VYLEJI NA DŮM DAVIDŮV A NA JERUZALÉMSKÉ OBYVATELSTVO DUCHA MILOSTI A MODLITEB. BUDOU NA MNE PATŘIT, KTERÉHO PROBODLI A KVÍLETI NAD N IM BUDOU.“ /Zach. 12,10/. To bylo proroctví o zázraku Letnic. Tento zázrak se obnovuje ve všech oněch duších, které se duchu modlitby oddají.