TEOLOGIE

Harmonie mezi teologií a duchovním životem

Na první pohled se může zdát, že teologie a duchovní život spolu příliš nesouvisejí, neboť teologie je intelektuální, rozumovou činností, zatímco duchov. život je spíše záležitostí vůle a citů. Už obecně však existuje úzké sepětí mezi rozumem a poznáním na jedné straně a vůlí a láskou na straně druhé. Nemohu něco chtít, milovat, dokud to nejprve nepoznám. Na druhé straně při poznání chci poznávat, miluji poznání, vidím poznání jako dobro, takže láska je jakýmsi motorem poznání.

To, co se týká obecně rozumu a vůle, poznání a lásky, se pak projevuje i v samotné víře. Říkali jsme si už, že víra je sice souhlasem rozumu s tím, co Bůh zjevil, avšak rozum souhlasí proto, že mu to přikázala vůle, pohnutá k tomu Boží milostí. A vůle přikazuje rozumu, aby souhlasil, protože miluje Boží zjevenou pravdu jako své dobro, jako svou blaženost.

Navíc už i v lidské víře, když my poznáváme něco ne pro vnitřní pravdivost věci, nýbrž pro autoritu svědka, platí, že důvěřujeme tomuto svědku a že se mu do určité míry odevzdáváme. A to, co platí v míře relativní ve víře lidské, platí pak v míře absolutní ve víře božské, protože zde je svědkem samotný Bůh. Písmo sv. nám tak jasně ukazuje, že víra v Boha ustavuje s Bohem intimní vztah důvěry a odevzdanosti. Klasicky se rozlišuje mezi credere Deum (věřit v Boha), credere Deo (věřit Bohu) a credere in Deum (věřit do Boha), kdy se tímto posledním vyjádřením vyjadřuje bezvýhradná odevzdanost celé lidské osoby Bohu, který se zjevuje.

Z toho, co jsme si nyní říkali, jasně vyplývá nutnost lásky k víře v plném slova smyslu. Jen víra doprovázená láskou je tím, co sv. apoštol Jakub nazývá „živou vírou“ a scholastikové fides formata (formovanou vírou), zatímco víra bez lásky je podle sv. Jakuba „mrtvou vírou“ a podle scholastiků fides informis (beztvarou vírou). Křesťanská víra je tudíž formálně rozumovou činností (souhlasem rozumu), ale není chladnou činností, nýbrž rozumovou činností, proniknutou láskou. V této souvislosti můžeme připomenout krásné označení druhé božské osoby čili Slova od sv. Tomáše Akvinského: „Slovo vydechující lásku“ („Verbum spirans amoris“), totiž Ducha sv. jakožto nestvořenou Lásku.

Pokud láska, která je duší duchov. života, nutně provází víru v plném slova smyslu, plyne z toho, že musí doprovázet také víru, když usiluje o hlubší vědecké proniknutí do toho, v co věří, že tedy musí doprovázet teologii. Na druhé straně duchov. život je životem podle víry, tedy životem, který předpokládá poznání pravd víry a z něho vychází: poznání, které se děje hlubším a vědeckým způsobem v teologii. Vidíme tedy, že mezi teologií a duchov. životem není sice na jedné straně totožnost, ale na druhé straně ani různost, nýbrž harmonie čili soulad věcí odlišných.

Vzájemnou harmonii a potřebu teologie a duchovního život potvrzují i dějiny, neboť období, kdy kvetla zdravá teologie, byla obdobími, kdy zároveň kvetla zdravá mystika. Můžeme to říci i naopak : období, kdy prospívala mystika, byla obdobími, kdy prospívala i teologie. Můžeme zde vzpomenout už starověké církevní Otce, kteří byli zároveň velikými světci a velikými učiteli. Můžeme dále připomenout třinácté stol., zlatou dobu scholastiky, jejíž nejhlubší myslitelé (sv. Bonaventura, sv. Albert Veliký, sv. Tomáš Akv. ) byli zároveň lidmi svatého života. Další krásný příklad nám poskytuje zlaté století ve Španělsku, tj. šestnácté a částečně i sedmnácté stol. , které vydalo plody svatosti a mystiky (sv. Terezie Ježíšova, sv. Jan od Kříže ) a zároveň plody hluboké teologické reflexe (Francisco de Vittoria, Domingo Banez, Francisco Suarez aj.). Naopak období, kdy upadla teologie, byla zároveň obdobími úpadku mystiky a naopak. Tak čtrnácté a patnácté stol. bylo dobou, kdy teologií ovládl a narušil nominalismus a kdy v duchovním životě tzv. devotio moderna sice vydalo výborné plody (Následování Krista), avšak nezdravě odmítalo spekulativní poznání.

Teolog tedy nemůže ani nerozvíjet svůj osobní vztah k Bohu, ani zavřít knihy a přestat studovat. V tomto smyslu se příhodně říká, že dvěma očima kněze jsou a mají být pietas et scientia (zbožnost a věda).

Vztah mezi teologií a duchov. životem je oboustranný. Je zde na jedné straně vztah teologie k duchov. životu , který můžeme shrnout do výrazu pietas theologica (teologická zbožnost). Na druhé straně je zde pak vztah duchov. života k teologii, který můžeme shrnout do výrazu theologia pia (zbožná teologie).

§ 3 Vztah teologie k duchovnímu životu: pietas theologa

Vztah teologie k duchovnímu životu odpovídá tomu, že člověk nemůže milovat to, co nezná.

Už samo studium teologie, pokud je konáno vážně, je do určité míry asketickým cvičením. Konstituce dominikánského řádu se v tomto smyslu vyjadřují: „Ustavičné studium žíví kontemplaci a napomáhá plnění evangelních rad s jasnou věrností. Pro vytrvalost a strohost je jednou z forem askese a také znamenitou observancí...“ (LCO, čl. 83).

Sama církev se vyjádřila proti podceňování teologie vzhledem k duchovnímu životu. Když papež Innocent XI. odsoudil v roce 1687 mnohá tvrzení kvietisty Miguela de Molinos, odsoudil také jako opovážlivé následující tvrzení: „teolog má menší dispozici ke kontemplativnímu stavu než člověk prostý“ (DS 2264).

Teologie chrání duchov. život před dvěma scestími: před scestím subjektivismu a před scestím partikularismu. Subjektivismus, který se nazývá také sentimentalismus, se projevuje tím, že ve zbožnosti převažuje citové zaměření spíše přirozeného původu bez solidního základu pravdy. Je to tedy jakýsi prchavý cit, ale ne pravá láska k Bohu a k bližnímu. Partikularismus je pak přílišný vliv, který vyvíjejí v duchov. životě některé jednotlivé myšlenky, módní v určité době, jejichž lesk však brzy vyhasne. Partikularismem můžeme také označit přílišné zaměření na jednotlivé detaily v duchov. životě.

Studium zdravé teologie nás tedy může uchránit před tímto subjektivismem a partikularismem v duchov. životě a dát mu objektivní a universální ráz: objektivní ráz v tom smyslu, že studium teologie působí, že se duchov. život nezakládá na prvním místě na citech, ale na solidním a pevném základě božské pravdy; univerzální ráz v tom smyslu, že působí, že se duchovní život nezakládá na určitých módních idejích, ale na tom, co církev vždy a všude učila a učí, a také to, že neulpívá na detailech, ale vidí vše v náležitém celku. Studium teologie nám tudíž může pomoci k tomu, aby se náš duchovní život zakládal na pravdě, a to na celé pravdě.

Ochrannou úlohu před subjektivismem plní teologie i ve vyšších mystických stavech, kdy je kritériem toho, zda určitá mystika je pravá či falešná.

Zvláštní důležitost má pro duchov. život poznání mysticko-asketické neboli duchovní teologie, která je jednou z teologických disciplín a jakousi teorií duchovního života: i v duchovním životě platí, že dobrá praxe předpokládá dobou teorii.