VYPRÁVĚNÍ O SETKÁNÍ SE ZMRTVÝCHVSTALÝM PÁNEM

Vyprávění o setkání se zmrtvýchvstalým Pánem

Cílem těchto vyprávění je dosvědčit skutečnost zmrtvýchvstání a totožnost historického Ježíše s tímto zmrtvýchvstalým Pánem. Jednotlivá evangelia se v příbězích o zjeveních vzkříšeného Pána značně různí, každý z autorů v nich kromě onoho společného základního cíle sleduje ještě vlastní zaměření. Z těch příběhů nelze rekonstruovat skutečný průběh událostí, který navíc, jak ukazuje 1 Kor 15,3-8, vůbec nebyl tak krátkodobý, jak by se na základě evangelií, zejména pak Lukášova dvojdíla, mohlo zdát. Jak k těmto zjevením docházelo, jaké byla povahy, se z novozákonních textů nedozvíme. Zjevení jsou historicky neuchopitelná, nicméně víra učedníků bez této zkušenosti není vysvětlitelná. To, že učedníci znovu uvěřili a že na této víře postavili svůj život i další činnost, že i prvotní církev zakoušela pneumatickou přítomnost Pána v podobě darů Ducha, je doloženou skutečností. Církev od samého počátku žije ze skutečnosti, že učedníci znovu uvěřili, protože se setkali se vzkříšeným Pánem; na tom až dodnes stojí její víra. Povaha zjevení je neuchopitelná, jde o eschatologický dar Boží. Je to nesdělitelný osobní zážitek, jehož obsahem je zakoušení identity a zároveň distance, transcendence, účasti na eschatonu. Ani Pavel, pokud jde o jeho osobu, tento zážitek blíže nepopisuje. V Gal 1,15n vyjadřuje své setkání s Pánem pomocí starozákonního schématu povolání proroka. Zjevení Pána je charakterizováno jako čin Božího odhalení¹, v 1 Kor 9,1 říká Pavel o sobě „což jsem neviděl² Ježíše, Pána našeho?“, v 15,8 „naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal³ i mně. I Pavel tedy hovoří o setkání s Pánem především pomocí kategorie zrakového vnímání, aniž cokoliv dalšího upřesňuje. Vyprávění evangelií mají ozřejmit Ježíšovu reálnost. K tomuto účelu používají evangelisté různé narativní detaily (jedení ryby, viditelné rány apod.), které však pro současného člověka přístup k těmto zprávám spíše ztěžují než ulehčují. Zároveň se snahou narativně vyložit, že Ježíš skutečně žije, tedy „reálně“ existuje, však texty obsahují poukaz na to, že je jiný: je sice poznatelný, ale přesto jeho existence stojí za hranicí smysly vnímatelné pozemské reality (prochází dveřmi, mizí z dohledu apod.).

Jednotlivá evangelia se také liší v lokalizaci těchto zjevení. Mk bez pozdějšího závěru žádné příběhy o zjevení nemá, nicméně o nich ví a odkazuje na Galileu. Mt má zjevení ženám u hrobu, které však nemá žádnou jinou vypovídací hodnotu než potvrzení slov andělových, a setkání s učedníky situuje do Galileje, příznačně na horu. Lk zná zjevení v Jeruzalémě (a to i ve Sk) a v rámci své teologické koncepce posunuje i Emausy k Jeruzalému. Jan lokalizuje ve 20. kap. zjevení do Jeruzaléma, v 21. kap. do Galileje. (Pavel se setkal s Pánem u Damašku, tedy v Sýrii, o ostatních zjeveních místo neudává.) Snad se odehrála první zjevení především v Galileji. Jejich svázání s příběhy o prázdném hrobě pak vedlo k jejich přesunutí do Jeruzaléma (Lk a Jan). Potřeba přesné lokalizace nehrála zřejmě v prvotním hlásání podstatnou roli. I když učedníci odešli zřejmě po Ježíšově smrti bezprostředně zpět do Galileje, velmi brzy se vrátili do Jeruzaléma a vytvořili zde první obec, v jejímž čele stál posléze Jakub, bratr Páně. Protože zkušenost Ježíšova zmrtvýchvstání nebyla tak krátkodobou záležitostí, je možné připustit, že tuto zkušenost mohli učinit různí lidé na různých místech nezávisle na sobě.